Rok 2020 našemu cestování příliš nepřál a tak se seznam snadno dostupných hor zmenšil. A aby toho nebylo málo, kvůli rozbitému menisku byly obtížnější vrcholy také mimo dosah. Takže náš záložní plán, Sněžka, bylo potřeba vytáhnout na světlo, ať alespoň o šestnáct set metrů v tom našem seznamu pokročíme.
Samozřejmě, že naší největší obavou z celého výstupu bylo nadměrné množství turistů, takže jsem se rozhodli pro červencové úterý, které neslibovalo žádné krásné počasí. Přesto to nestačilo, ale o tom až později. Hlavně jsme si na výpravu přizvali moje sestry a kamarádku, aby nám nebylo smutno a těch 900 výškových metrů nahoru i dolu nám krásně uteklo.
Naše výprava začala v Příbrami, odkud jsme vyrazili autobusem do Prahy, kde jsme přesedlali na lepší povoz a nechali se dotáhnout až do Pece pod Sněžkou. Tam začalo martýrium a stoupání, ale ještě předtím nás překvapilo napěchované parkoviště a ceny za parkovné.
K výstupu jsme zvolili klasickou cestu přes Růžohorky, kterou jsem já – pravděpodobně jediná z výpravy – ještě nešla a je výborné jak na první části lze potkat málo lidí, protože to většina brala lanovkou až do půlky a vyšlápnou si až samotný závěr. Na Růžohorkách, tedy ve zmíněné téměř půli cesty, nastala ta správná chvíle na snědení zásob a byl to jeden ze zlatých hřebů dne. Už tady jsme zaznamenali víc lidí, hledání kešek byla větší výzva a začínali jsme se trochu obávat vrcholu.
Namotivováni báječnými tousty jsme vyrazili na druhou půlku výstupu a nestačili jsme koukat, koho všechno jsme potkali. Největším bizárkem byl pár, co snášel po schodech z vrcholu kočárek a očividně doufal, že za každým rohem už už vykoukne parkoviště. Nakonec jsme se přecijen nahoru protlačili a udělali pár fotek. Oba jsme byli dost zklamáni, protože zprávy nelhali a opravdu je tu přelidněno. Příště nejdříve za deset let, až tenhle zážitek dostaneme z hlavy. Ale zde je důkaz místo slibů:
Dalším cílem byla Luční bouda, kde jsme byli natěšení na borůvkové koláče. Ty samozřejmě neměli. Tak jsme se natěšili na obrovské rohlíky. A ty samozřejmě neměli taky. Obecně toho moc neměli. Ale měli pivo a borůvkový knedlík, takže jsem byli více než spokojení.
S plnými břichy a spokojení jsme vyrazili pomalu zpátky, přes Výrovku a sestoupali jsme dolů na parkoviště. Cestou postupně turistů ubývalo, neboť už se začínalo připozdívat, ale konečně příroda začala být trochu po našem. Prázdnější a tišší. Celý výlet na Sněžku byl super, žádné drama se nekonalo a davy turistů nezklamaly. Bohužel jsme si tím vyčerpali náš záložní kopec na nedostatek sil/zavřené hranice/nedostatek zájemců o cestu a tak teď budeme muset vymyslet kam zase příště. Už je zase čas na nějaké dobrodružství!
